Sweet Home

Dear All, just to inform you, I’ve arrived home safely.
I had some enriching experience with fanatic cab driver who wanted to persuade me about criminality of interruption (long story how we got to this topic) and then some troubles at the airport. Well, not the real troubles but when I first time put my suitcase on the scale, display unveiled cruel truth: 30 kg (max. allowance being 23). The other one was exactly 23. I had to reorganize and put a lot of stuff to my carry on and all was fine, it just took me a while. Thank to that, some of you were saved from experience of tasting Canadian beer because I had to get rid of them. I had no problem in Toronto and CDG was just on time thank to earlier arrival and delayed departure – what a luck.

When I arrived to Prague, I was welcomed to my future housing – dorms and I enjoyed sweet home in form of great Pilsner Urquell, goulash, svíčková, pork&cabbage&dumplings etc. :-). Of course I’m missing all the great folks I got to know in Calgary:-(. I will now face reality going back to school right at the beginning of January. And that’s about it for now. I still wanna write some deeper reflection on my stay but that’s gonna come later...

Ready to Leave

Sbaleno. Kdybyste viděli tu spoušť. Probrat se tou horou věcí a papírů, nějak to naskládat do batožiny a ještě provést nějaký ten úklid. Hrůza. Teď se půjdu naposledy rozloučit s těmi, kteří ještě zůstali a ve 4 ráno směr airport.
Už jsem tady nepsal, co jsem provozoval posledních pár dní, ale to už Vám budu moci říct osobně. Bylo to hodně hektické. Mimo zábavu byly ještě nějaké ty studijní povinnosti atd. Například jsem ještě stihl vyzkoušet rychlobrusle a docela to frčí vážení. Ale na Martinu mám ještě daleko. Jedno kolo Olympic Ovalu za 1:15 je opravdu mizerný výkon.
Už se na Vás těším!

Update in English

I’m sorry guys that I’ve completely switched to Czech since mid Nov. I was too lazy. So how is the life going here? I’m done with my exams, but still have to work on my last paper. Everything is getting crazy here because my to-do list before I leave is long and time is ticking out. I’m trying to meet friends before I leave, the others are leaving etc. Nice but more sad at the same time. I don’t know what to do first. I’ll do some deeper assessment once I get home and will have more time to do that. My time is worth fortunes now. I'm leaving in 65 hours! Stay tuned.

My flight: Calgary – Toronto – Paris – Prague, the worst (but the cheapest:-)) flight you can imagine. 4 hours layover in Toronto and just 1 at Charles de Gaulle will be madness. Hope I’ll get home fine.

Last Exam: DONE!

Som taký ščasný! :) Ještě nikdy jsem snad ještě nezažil takovou kompletní změnu nálady během momentu. Vysvětlím…
Po noci strávené beznadějnou snahou o skamarádění se s 800 stránkovou učebnicí a dalšími materiály jsem vyrazil ještě ZA TMY na zkoušku (8:00), s opravdu nesebevědomým pocitem.
Písemka trvala 2 hodiny a tentokráte mi půlhodina nepřebývala, ale chyběla (i hodinka navíc by se šikla). Na Part C, 2nd question a jejich několik podotázek majících několik podotázek jsem skoro ani nešáhl. Všichni se stejně “pozitivními pocity“ jsme si šli po písemce vyzvednout obodovaný term paper, který nás stál opravdu hodně nervů a když jsme zjistili skóre (které bylo vysoce nad očekávání), tak jsme si uvědomili, že jsme právě kurzem prolezli.
V tu ránu se zdrcené tupé výrazy proměnily v nadšení nekonečných rozměrů, následovaly gratulace a došlo dokonce i na dojemná objetí a skupinové foto (viz. výše). Lidi kolem naprosto nechápali, co že se to děje za slávu. No a tak jsem si to nemohl odpustit a musím tu radost ještě před spaním vypustit do světa. A pokračování zase příště ;-).

Exam Time

Tak vážení, už zbývá poslední zkouška, stvořit poslední papír a je dobojováno. Musím se podělit o dnešní zážitek.
Aby byl zaručen regulérní průběh závěrečných zkoušek, jsou vypisovány a řízeny zvláštní institucí (Registrar’s office) a vyučující jejich průběh nemohou ovlivňovat. Tahle office před zkouškovým vytvoří rozpis zkoušek pro celou univerzitu a kdy a kde skončíte, je velká loterie. Ze které jste fakulty nehraje vůbec žádnou roli. Už jsem psal třeba u informatiků, na pajdáku, ale dnes tomu nasadili korunu. Když jsem si přečetl, že píšu v Kinesiology (něco jako FTVS), tak jsem trochu znejistěl a přemýšlel, kde že tam vlastně je tak velká třída, kam by se vešel náš kurz. Když jsem dorazil na místo a zjistil na nástěnce svůj seat assignment, nechal jsem se unášet davem na místo určení. A kde jsem skončil? V tělocvičně! Tělocvična byla plná takových těch stolečků pro jednoho a já si zase v tu ránu připadal jako v americkém barevném. Písemka překvapivě ubíhala jako po másle a už mi to ani nepřišlo dlouho. Časový limit byl tentokrát "jenom" 2,5 hodiny a já měl za 2 hodiny hotovo. Ale protože jsem si chtěl výhled zvěčnit, musel jsem počkat až do konce. Tak jsem tam seděl a kochal se úžasným výhledem, který mi zaručovalo místo v úplně poslední, 26. řadě. A už by myslím toho žvatlaní bylo dost.

Jo, ještě něco. Před odchodem jsem naposled promluvil s vyučujícím, poděkoval mu za skvělé hodiny a poslední větu, kterou jsem před odchodem slyšel, byla z úst vedoucího kurzu a zněla: "Don’t forget your candy!".

Mimo jiné, ten samý vyučující mě úplně dostal na poslední hodině tím, že si připravil jako úplně poslední slide poděkování ve všech jazycích jeho studentů a ještě se jako bonus poděkování naučil vyslovit v čínštině (Číňani mu to odkývali a byli z toho úplně paf).
Takže jsem si na plátně přečetl v naší rodné řeči "Děkuji a přeji Vám moc štěstí příští rok" a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Za chvilku zase zpátky v továrně na ekonomy… A to je konec milé děti :-).


----------------
Now playing: Sam Roberts - Brother Down
via FoxyTunes

Calgary Flames Game

Jedna z věcí, které mě budou ještě chvíli mrzet je fakt, že jsem (a nikoliv sám) prokaučoval možnost podívat se na zápas NHL. Bylo totiž hodně těžké dopředu vědět, jestli bude čas jít (kvůli studijním povinnostem) a když se konečně vybral termín, tak jsme splakali nad výdělkem, protože všechny lístky už byly fuč. Bohužel zrovna zápas na který jsme chtěli jít, byl jeden z těch více populárních a zároveň poslední před mým odjezdem. Teoreticky se lístky někde na internetu sehnat daly, ale ty byly na trochu lepší místa a těžko za méně než $200.

Abychom to alespoň trochu vyžehlili, vydali jsme se daný zápas sledovat do "baru", který je základnou pro pravděpodobně buďto pohodlné fanoušky, nebo propáslíky jako jsme byli my. Zařízení se jmenuje Flames Central a musím říct, že mě velmi mile překvapilo. Je to něco jako divadlo s obrovským plátnem a spoustou monitorů všude kolem. Valná část publika je oblečena do teamových barev a fandí se jako o život. Přestože jsme neměli rezervaci, štěstí stálo při nás a místečko jsme našli. V komerčních přestávkách se na pódiu odehrává doprovodný program a sličné hostesky průběžně do davu rozhazují trička a podobné artefakty.
Na to, aby Vám ze hry nic neuniklo je kladen velký důraz. Pokud si tedy po pár pintách potřebujete ulevit, žádný problém. Display je zavěšen nad každým ulevovacím zařízením, vmontován do zrcadla nad umyvadly a po cestě zpět do ringu jich potkáte taky několik. Fotit na oněch místech je opravdu více než málo ujeté, ale nemohl jsem si pomoct:-).
K zápasu asi tolik – přestože Flames vyhrávali, Tučňáci stihli srovnat. Následovalo emocí plné prodloužení a nájezdy, které Flames bohužel projeli. Atmosféra byla super, lidi fandili o 107 (my občas také :-) a moc jsme si to užili. K dobru přidávám video kousku závěrečných nájezdů (žádný gól). Pro mě to byla více než důstojná náhrada za zápas naživo. Teoreticky bych mohl napsat, že mě nic nemusí mrzet, protože jsem měl x-krát lepší výhled než bych dostal za $50 lístek někde u střechy stadionu, ale samozřejmě že srovnávat se to nedá. Hmm, tak někdy příště:-).

----------------
Now playing: The New Pornographers - My Rights Versus Yours
via FoxyTunes

School - "Almost" Done

A jak jde škola? Brrr. Bylo to trošku o nervy, protože deadlinů bylo uplynulý týden nějak moc, ale snad to všechno nějak dopadne. Měl jsem taky poslední prezentaci, za kterou jsme dostali "full mark". Do 15 minut jsme se vlezli přesně akorát. Abych měl nějaké to foto na památku, tak jsme řekli vyučujícímu, ať nás vyfotí. Akorát jsme vypadali jak kašpaři - přestože domluva zněla, že ve slušňáckém se nejde a tentokrát to nebylo vyžadováno, 2 kolegové zradili a přišli v business. Ach jo, zase další lidičky, se kterýma jsem strávil moře času a už je v životě neuvidím.

Pár obrázků ze školy. Ten kašpárek je slečna, kvůli které zažíváme opravdu adrenalinové chvíle před odevzdáváním prací. Je strašně příjemná, ale s ekonomií se chudák trošku sekla. Jinak přednášková místnost s vyklápěcíma stolečkama - vždycky jsem se tomu smál, ale je to pohodlnější než naše NAULA.

Už se mi to pěkně kráti. 14 dní a tradá domů. Měl bych mít radost, ale pocity jsou smíšené. Domů se těším, ale odsud se mi vůbec nechce. Chci tady ještě hodně stihnout než odjedu. Příští týden mě čekají ještě 3 final exams a zbývá napsat jeden paper, takže hyn sa ukáže…

Let's Go Shopping!

Když jsem se poprvé dozvěděl o možnosti zúčastnit se celodenního výletu do nákupního centra, první co mě napadlo samozřejmě bylo, že se snad úplně zbláznili. Přece někam nepojedu jako vůl proto, abych tam nakupoval to samé, co můžu koupit kdekoliv jinde.
No ale všichni říkali, že je to úplně “awesome” a že se to prostě musí vidět. Možnost zajezdit si zase po dvou letech na nějaké pořádné horské dráze mě usvědčila. West Edmonton Mall [W] je největší nákupní centrum v Severní Americe.

Takže jak vypadá "shopping culture" dotažená do extrému?

• 800 obchodů
• 100 žrádloprodejen
• 570 000 m² (cca. 90 fotbalových hřišť)
• 20 000 parkovacích míst
• 23 000 zaměstnanců
• 60 000 – 150 000 nakupujících denně
• zábavní park (atrakce, roller coastery)
• aquapark
• ledová plocha
  
• lachtaní show
• luxusní hotel, casino, golf, potápění a spousta dalších hovadin

Nejsměšnější je, že na svém webu uvádí:
This amazing structure - often called the "8th Wonder of the World"…

Scheißkalt!

Vyrazilo se brzy ráno a naprosto úžasné bylo, že jsme jeli klasickými žlutými school busy, které znáte z amerických barevných. Už tak úžasné nebylo to, že tam nějak nefungovalo topení. Celkem blbé, když je venku mínus 20. Za cestu, která trvala 3,5 hod mně úplně zmrzly nohy, protože jsem nepovažoval za nutné si na takový výlet brát zimní boty. Jinak jsme samozřejmě všichni zůstali v plné polní.
Po příjezdu a obědě někteří (speciálně slečny) opravdu vyrazili nakupovat, ale většina z nás se vrhla rovnou buďto do aquaparku nebo do zábavního parku na roller coastery. Já jsem strávil celý den v aquaparku, který je údajně opět největší v Severní Americe a má největší wave pool na světě.

Vlny byly strašná nuda, takže jsme celou dobu sjížděli jeden tobogič za druhým. Žbluňk do vody a tradá na další - jako malé děti. Sem tam zahřát v "hot tub". Ještě teď mám sedřená záda.
Před odjezdem jsme zašli na (pro změnu zase NEJ) roller coaster, který nebyl vůbec marný. To, že tahle sranda už zabila 3 lidi jsme se dozvěděli až potom. Ještě že tak, protože bysme tam některé máčky nedostali ani párem volů.

Naprosto mě dostala ledová plocha obklopená obchody. Jít si zabruslit, zatímco mamča nakoupí nemusí být špatné.

Jediný obchod, ve kterém jsem byl byl ten, přes který jsme vlezli dovnitř a kterým jsme vylezli ven. V autobuse tam i zpět bylo kopec srandy, takže to jednoznačně stálo za to.

Exam Quiet Hours

Vlastalavista!

Tak přesně tohle prohlásila jedna team-memberkyně (no já vím, že by se dalo napsat členka týmu, ale to zní strašně kostrbatě:-)) při přípravě naší prezentace. Pochybuju, že dotyčná slečna vůbec tuší, co hasta la vista vlastně znamená, ale mě se ten patvar líbí:-).

S těmato lidičkama zatím byla největší radost pracovat

Jak jsem již nastínil v příspěvku Den blbec, tak tady semestr pomalu ale jistě spěje ke konci, což sebou nese všemožné deadliny a prezentace výsledků dosavadního snažení.
To klade zvýšené nároky na koordinaci. Od pondělí do čtvrtka jsem absolvoval osm group meetingů (nejdelší 4 hod) a když k tomu přidám docházku do školy, tak sem vlastně nedělal nic jiného. A to se ještě po večerech mastí nějaké ty výtvory, takže docela síla. Ale po dnešku byl spánkový deficit trošku dorovnán a jede se dál.

Takto vypadá jedna z kompáren v 1 ráno (vedle ještě bylo živo!)

S čím tady bojuju je timing prezentací. Každá prezentace má striktně daný časový rámec a ten se buďto nedá přesáhnout vůbec a nebo se za to strhávají body. Pokud prezentuje více lidí, tak si umíte představit, že je docela náročné to dobře načasovat.
Většinou to dopadá tak, že chcete říct více než můžete a musí se to srazit. Takže se jede x-krát dokola a po každém se probere co je nejmíň důležité a co se dá vypustit.
Co se mi strašně líbilo, byla debata. Spočívá to v tom, že se 2 teamy připraví na dané kontroverzní téma a každý team hájí jednu stranu – pro a proti. Každá strana má 10 min na přednesení argumentů a poté 5 minut na napadení argumentů protistrany. Poté se otevírá diskuze a celá třída bombarduje ať už jeden či druhý team peprnými dotazy. Tomuto je věnována celá vyučovací hodina (80 min). Opravdu úžasná forma výuky.
Témata se povětšinou týkala Kanady + další země a já se upsal na oponentskou stranu tématu zda má Kanada přejít na používání amerického dollaru jako vlastní měny (to je teď tady hodně diskutovaná záležitost, ale to by bylo na dlouhé povídání). Díky volbě tématu jsem byl “in” - přestože o Kanadě jsem věděl doposud velké K, situaci ve Státech sleduju.
Nejvíc se mi líbilo, že si můžete vlézt za ten řečnický pultíček (viz. obr), takže pak člověk vypadá strašně důležitě a zároveň mu nikdo nevidí na šmíráky:-).

Obě čtvrteční prezentace dopadly výborně, takže námaha stála za to. Skoro bych řekl, že už si můžu oddechnout, ale 14 dní ještě musím vydržet. Čeká mě ještě jedna prezentace, všechny final exams a pěkný kus psaní. Termín odevzdání jednoho paperu mi byl posunut na 24.12., což mi nahání husí kůži. Na jednu stranu obrovská radost, protože jsem netušil, kdy ho stihnu napsat, ale na druhou stranu jsem doufal, že si tady budu moct užít pár posledních dní a bez starostí dorazit domů.
Původně jsem měl v plánu, že tady budu publikovat nějaké postřehy o životě v Kanadě, ale k tomu tak nějak nedošlo. Už to asi nezachráním, ale pro ozvláštnění dávám k dobru další nákup a komu se bude chtít, může se zabavit účtenkou. Dneska jsem třeba postřehl, že mě jedno rajče stálo 25 korun.

Našli jsme medvěda!